Stavební vývoj Pollackovy parnické textiní továrny

Stavební vývoj Pollackovy parnické textilní továrny

V letošním roce si připomeneme 155. výročí zahájení textilní výroby v našem městě. Zdejší továrna se již dlouho netěší někdejší popularitě a zprávy o jejím smutném konci v nás vyvolávají pocity nostalgie, těžké smiřování se stávající situací a starosti o budoucnost celého areálu. Vydejme se na pomyslnou cestu proti toku času a při příležitosti zmíněného výročí, dokud jsou tovární objekty zachovány téměř ve své původní podobě, zavzpomínejme, jak celý závod včetně dalších, především obytných budov, vznikal a postupně se rozrůstal. Naše vzpomínání se dotkne veškerých objektů výrobních, skladových, administrativních, obytných i tehdejších stavebních firem, které se na provádění rozsáhlých stavebních investic na katastrech tehdy dvou samostatných obcí Parníka a České Třebové podílely. Případná absence některých údajů je zapříčiněna neúplností dochovaných archivních materiálů.

Původní objekty bývalé textilní továrny firmy HPS - Hermann Pollack’s Söhne, později známé jako Perla či Primona, byly vystavěny na katastru obce Parník. Během let, poznamenaných růstem firmy, vznikly některé z továrních budov i na území České Třebové. Expanze firmy HPS hluboce změnila původní vzhled jejího dnešního areálu. Zmizela řada obytných stavení a výstavba nových výrobních i dalších budov si opakovaně vynutila změny trasy cest spojujících Parník z Českou Třebovou.

Továrna se stala pro občany Parníka i množství lidí ze sousedních obcí opravdovým dobrodiním. Parník zaznamenal v důsledku zahájení textilní výroby nebývalý rozvoj. Vedle faktu, že továrna poskytovala značnému procentu zdejších obyvatel obživu, obec díky firmě HPS získala nový vodovod, dětskou tovární opatrovnu, tovární restauraci, v závodě vznikl i tovární hasičský sbor, připravený k zásahu i při požárech mimo areál podniku, byly postaveny nové obytné budovy.

Nepředstavitelná je řada zaměstnanců mnoha generací, kteří za více než půldruhého století trvání podniku procházeli jeho branami. Většina současníků dnes ani netuší, do kolika zemí byly výrobky firmy exportovány, kteří ředitelé stáli v jejím čele a zapomenuty jsou i další zajímavosti z historie parnické textilky.

Poměrně známá je skutečnost, že základy závodu HPS položil svitavský rodák František Matýsek. Po přistěhování do České Třebové, po vyhraném soudním sporu s knížetem Liechtensteinem, jemuž náleželo vodní právo na řece Třebovce, vystavěl ve čtyřicátých letech 19. století v Benátkách valchu k zušlechťování vlněných textilií.

František Matýsek byl nucen valchu posléze prodat svitavskému občanovi Šponerovi, aby získal věno pro svoji dceru. Šponer v roce 1849 vystavěl novou jednopatrovou budovu, v níž zřídil přádelnu bavlněných odpadů a závod opět prodal. Novým majitelem se stal Leopold Abeles, který původní budovy přestavěl. Pamětníci ještě po letech tvrdili, že ve zdech „staré tkalcovny“ byly viditelné zazděné mlýnské kameny, pozůstatky někdejšího mlýna, jehož přestavbou prý vznikla vzpomenutá valcha. Do továrny se tehdy chodilo stezníkem přes kopec (dnes zde stojí budova internátu) dolů do Benátek a poté mostem přes řeku.

Od Leopolda Abelese zakoupila v roce 1882 tovární objekty vídeňská firma HPS a v průběhu dalších let zahájila postupné rozšiřování závodu na místě staré parnické zástavby. Nejprve firma vykoupila od Jana Pospíšila chalupu čp. 28 s velkou zahradou a kusem pole, na jejímž místě vznikla barevna. Nově byla postavena také přádelna, z poloviny na českotřebovském katastru, kam také firma platila daně. U dnešní silnice k Ústí n. O. vznikly dřevěné boudy k ubytování přespolních dělníků a v roce 1883 o něco níže k Parníku dva zaměstnanecké obytné jednopatrové domy čp. 113 a 114. V jednom z nich po řadu let působila parnická pošta. Z dalších usedlostí, které ustoupily výstavbě továrny, vzpomeňme např. chalupu čp. 29, naproti níž bývala lávka přes řeku, a sousední chalupu čp. 67, okolo níž vedla původní cesta k polím Na Skalce. Nová tkalcovna vznikla na místě čp. 27. Největší usedlostí, která byla vykoupena a zbořena, býval Šimonův statek čp. 25. Na místě chalup čp. 32 a 96 vyrostla úpravna.

Zboření chalupy čp. 26

V roce 1922 zamýšlela firma HPS vzhledem ke stávající bytové nouzi provést v parnické chalupě čp. 26, která stávala jako poslední z vykoupených objektů v areálu závodu, adaptaci a zesílení roubené stěny podle plánů Františka Plašila s cílem získání tří provizorních bytů. Adaptace však nebyla realizována a tak dřevěné stavení, které nebylo řadu let obýváno, se jevilo z důvodů zdravotních, požárních i bezpečnostních zcela nezpůsobilé k bydlení. Proto se do něho dne 6. února 1941 vydala komise v sestavě Josef Řehák a Josef Mokrý jako členové komise, Čeněk Ryšán, úřadující náměstek starosty Parníka jako předseda komise, a JUC. Mirko Liška, obecní tajemník, co zapisovatel. Přítomen byl i ing. Arnold Glück za firmu HPS, Adolf Šimek za provádějící firmu stavitelskou a parnický stavitel Vladimír Bezrouk jako stavební znalec. Všichni přítomní se o stavu chalupy jednoznačně vyjádřili a tak po letech dne 27. února 1941 započala její demolice.

Bývalý „Schlafsaal“ čp. 116 při vstupu do závodu

Do osmdesátých let 20. století stávala vpravo od hlavního vstupu do závodu jednopatrová obytná budova čp. 116, nazývaná „Schlafsaal“. Vystavěna byla v roce 1885 na části pole patřícího k parnické chalupě čp. 110.

V přízemí budovy se nacházely čtyři byty pro tovární zaměstnance umístěné směrem k vrátnici a další čtyři byty s okny do dvora k tovární restauraci. Zde ve zvláštním přístavku bývala prádelna, dřevníky a několik suchých záchodů vystavěných v řadě, odděleně pro každý byt.

Z každého rohu budovy vedlo jedno venkovní kamenné schodiště do prvého poschodí, které bylo rozděleno na dvě části. Ve štítové zdi ze strany od vrátnice se vcházelo do půdních prostor, určených k sušení prádla. Ve štítové zdi od silnice vedly schody do společné noclehárny - vlastního Schlafsaalu. Těch se nacházelo v objektech HPS několik

- na půdách dalších objektů při hlavní silnici, v podkroví tzv. Velkého domu“ i tovární restaurace a byly často využívány. V Pollackově továrně byli zaměstnání také lidé z okolních obcí, kterým cesta do zaměstnání trvala i několik hodin chůze. Pravidelně sem docházely dívky ze Zhoře, Vlčkova, Svinné, Skuhrova, Řetové, Přívratu, Sloupnice a dalších obcí, v létě v zimě v dlouhých pruhovaných sukních, za nepohody urousaných a promočených. Zcela promrzlé a utrmácené využívaly zvláště v zimních měsících možnosti přenocování v některém z továrních „Schafsaalů“, i když zde měly k dispozici jenom pryčny se slamníky. Odděleně měli možnost přespání i zaměstnanci mužského pohlaví.

Pod schodišti se v obou štítových zdech budovy vcházelo po každé straně do jednoho dalšího bytu. V roce 1967 bylo v přízemí domu ubytováno sedm rodin v bytech o dvou místnostech. V přízemí byly zřízeny i sklady CO a ZV ROH. Do budovy nebyla zavedena voda, k dispozici byl pouze venkovní stojánek. V prvním pochodí se v tomto období nacházel internát pro mužské učně závodu Perla 02. Bylo zde možno ubytovat 34 osob v pokojích po 2 – 3 lůžkách a místo zde nalezla i učebna a kulturní místnost.

Pod domem čp. 116 se dodnes nachází klenutý sklep přístupný vraty v podezdívce plotu nedaleko hlavní vrátnice, který po léta sloužil k uskladnění brambor pro závodní jídelnu.

Fotografie:

1. Nejstarší část závodu, pohled od Benátek foto J. Plha 1869

2. chalupa čp. 26 ve dvoře závodu před zbořením

3. Bývalý „šláfsál“ před vstupem do závodu – foto K. Aliger

„Velký dům“ čp. 93 v Husově ulici

V roce 1886 koupila firma HPS Slezákovu chalupu čp. 32 v Benátkách a také sousední chalupu Nestrovu čp. 93, stojící na rohu u řeky v blízkosti mostu ke staré tkalcovně. Obě chalupy byly zbořeny a na místě čp. 93 firma postavila v roce 1887 tzv. „Grosses Wohnhaus - Velký dům“ v Husově ulici, dodnes tak nazývaný. V domě se nacházely byty pro zaměstnance, bývalo zde také obydlí Pollackových, pokud zavítali z Vídně na Parník, v přízemí se zřídilo skladiště a v podkroví velký „Schlafsaal“.

Z původní Slezákovy chalupy zůstal zachován pouze sklep ve stráni proti „Velkému domu“, zasypaný teprve okolo roku 1990. Vedle sklepa byla v roce 1888 postavena kamenná budova prádelny o rozměrech 7 x 7 m, k níž přiléhalo po obou stranách sedm dřevníků. Vše sloužilo jako příslušenství obyvatelům „Velkého domu“

Nalevo od „Velkého domu“ směrem k řece stávalo skladiště, zv. „magacín“, napravo, v domě čp. 105, kde je dnes sídlo firmy TOVOPOL, bývalo jedno z ředitelských obydlí.

V roce 1894 provedl stavební mistr Adolf Bohatý z Trutnova přístavbu „Velkého domu“.

Ve „Velkém domě“ bydlel původně také ředitel továrny Mořic Abeles. Protože mu byt nevyhovoval, zakoupila firma několik měřic pozemků poblíž přádelny a vybudovala Na Skalce ředitelskou vilu s rozsáhlým parkem. V srpnu 1925 vypracovala vídeňská firma C. T. Steinert plány na instalaci vodního a záchodového zařízení ve „Velkém domě“. V květnu 1931 zhotovil českotřebovský stavitel Adolf Šimek plány k přestavění obytných místností a továrních koupelen v domě čp. 93. V koupelnách byly projektovány sprchy, vzduchová lázeň, parní lázeň, horské slunce, odpočívána, ošetřovna, vanové lázně a záchody. To vše po pravé straně od hlavního vchodu. Na levé straně se nacházely pokoje pro svobodné zaměstnance. Stavba továrních koupelen zde byla skutečně realizována a nové hygienické zařízení poměrně dlouho využívali i občané z okolí.

Tovární „Vily“ pro úřednictvo

V letech 1910 - 1910 provedla firma HPS na vlastním pozemku, již dříve vykoupeném od majitele Šimonova statku čp. 25 a dalších vlastníků stavbu obytných domů pro úřednictvo. Nejprve byly postaveny domy čp. 144 a 145 s bohatě zdobenou fasádou. Jejich stavební plány vypracovala v březnu 1900 firma František Plašil z České Třebové a přespolní firma ERNST von GOTTHILF. V domě čp. 144 bydle v období I. republiky ředitel tkalcovny Emil Christl s manželkou.

Další výstavba proběhla v několika etapách. Podle plánů firmy HÄNDEL & FRANKE z Lipska z května 1905 to byl dům čp. 185 naproti domům již vybudovaným. V přízemí zde vzniklo 12 obytných světnic a 5 síní se schodišti. V prvním poschodí bylo celkem 15 obytných místností. K tomuto domu byly vystavěny v samostatném objektu 2 prádelny a 20 dřevníků. Stejně tomu bylo u všech dalších domů ve čtvrti „Vily“, vždy podle počtu bytů. Plány dřevníků a prádelen vyhotovil v roce 1905 František Plašil. Stavba domu čp. 185 započala 22. července 1905 a ukončena byla 31. července 1906. Obecní úřad v Parníku udělil povolení k jejich obývání dne 31. července 1906.

V červenci 1907 vyhotovil opět František Plašil plány ke stavbě domu čp. 80, dne 3. července ukončil stavbu dalších tří domů čp. 187 a 15. října 1910 stavbu dvou domů čp. 206 a 207. O měsíc později, 15. listopadu, byly dokončeny poslední dva domy čp. 208 a 209.

Do nově vystavěné čtvrti „Vily“ firma zavedla vlastní vodovod z pramene poblíž vily továrníka Václava Šrefla za železniční tratí u „Máchadla“.

Přístup k „Vilám“ tvořila přímo od vrátnice závodu navezená cesta oplocená po obou stranách drátěným pletivem, zvaná „Drátěnka“, představující pro zdejší obyvatele nejkratší přímou trasu do zaměstnání..

Další tři domy čp. 524, 525 a 526 v horní části tzv. první ulice ve „Vilách“ byly postaveny o řadu let později, což je patrné z jejich architektonického řešení.

Výrobní a další objekty a jejich rekonstrukce

Za Pollackových platívala v továrně zásada, že každý rok bude něco nového vystavěno či alespoň „z gruntu“ přestavěno. Že tomu tak v minulosti, zvláště na sklonku 19. století, skutečně bylo, svědčí následující přehled stavebních akcí. I když se mnohdy nejednalo o investice velkého významu, určitě k lepšímu chodu továrny přispívaly.

V roce 1892 proběhla přístavba 14 m dlouhé části továrního skladiště na základě žádosti podané firmou HPS dne 6. 10. t. r.

V březnu a srpnu 1893 zhotovil stavitel František Plesniwy z Hradce Králové plány k adaptaci zdí přádelny a vtažení litinových sloupů a stropních nosníků.

V květnu 1893 stejný stavitel provedl dle plánů s datem 1. května stavbu strojovny a kotelny pro přádelnu.

V roce 1893 se firma HPS začala zabývat úmyslem stavby jednopatrového domu čp. 651 a 652 podél hlavní silnice k Ústí n. O. V objektu byla umístěna tovární restaurace s velkým tanečním sálem, byty hostinského a zaměstnanců firmy a dva „Schlafsaaly“, oddělené pro muže a ženy, umístěné nad sálem. To vše skrývala levá část budovy. Pravá část se stala sídlem tzv. „Kindergarten“ - tovární dětské opatrovny, kde byly umístěny děti rodičů zaměstnaných v továrně a další obytné místnosti. Plány vypracovala v měsících březnu až květnu 1893 již zmíněná firma František Plesniwy, technická stavební kancelář pro textilní průmyslové stavby z Hradce Králové. Stavba započala dne 21. dubna 1893 a ukončena byla 17. listopadu 1894. V objektech čp. 651 652 v posledních letech sídlila závodní jídelna a dále zde byla umístěna ordinace závodního lékaře, zubní ordinace a vodoléčba.

V roce 1893 se objevila jedna z dominant areálu firmy, tovární komín u hlavní silnice vedle budovy . Plány k jeho stavbě zhotovil dne 12. května 1893 Cornelius Hauschka, architekt a městský stavitel v Praze. Stavbu prováděla firma H. R. Heinicke, speciální společnost pro stavby továrních komínů a zazdívání parních kotlů z Chemnitz. Komín, vystavěný na čtyřhranné patě vysoké 8 m, dosahoval celkové výšky 48 m. Ve své horní čísti, dle předpisů zakončené bleskosvodem, byl ozdoben šachovnicovou mozaikou. Původní komín byl později nahrazen novým, jehož součástí bylo silo na popílek u sousední kotelny, ozdobené bílým logem firmy HPS na tmavěmodrém trojúhelníkovém podkladě ze strany silnice. Později, po roce 1976 zde zůstalo logo ve stejné úpravě, ovšem pouze s písmenem P (v typu písma používaném značkou HPS), symbolizující nové názvy továrny Perla, později Primona. Tento nový komín byl odstraněn v roce 1967.

V roce 1894 byla uvedena do provozu nová tkalcovna pro 1400 stavů a nová kotelna. Vedle tkalcovny vznikla úpravna, dále potom bělidlo na přízi, cívky a látky a nové kanceláře.

Dne 2. března 1895 byly firmou „CONSTRUCTIONS BUREAU DER PRAGER MACHINENBAU „A. G. PRAG“ vypracovány plány na přestavbu tkalcovny..

Další z dominant areálu vyrostla v roce 1895. Tehdy zde opět královéhradecký stavitel František Plesniwy podle plánů z 10. října t. r. provedl stavbu vodárenské věže s malým a velkým rezervoárem. Dne 18. října byly plány předloženy stavební komisi a po jejich schválení mohlo být se stavbou započato. Stavební místo bylo vybráno na návrší Na Skalce, nad továrnou, v blízkosti ředitelské vily čp. 930. Styl stavby, dobře viditelné již dálky, připomíná věž šlechtického sídla ve stylu anglické gotiky. Dnes, uvězněná v zajetí bujné zeleně a s prýskanou fasádou, ztratila věž mnoho ze svého kouzla. Věž o půdorysu 9,5 x 7,5 m dosáhla výše 18,45 m.

Dne 2. října 1904 vyhotovil místní stavitel František Plašil plány k přístavbě skladiště bavlny.

Vrátnice a přilehlá administrativní budova při hlavním vstupu do závodu získala popisné číslo 125. Zde se nacházel archiv, pokladna, kancelář tkalcovny, hovorna, kancelář manipulace, místnost pro kopírování, pokoj pro vrátného, konferenční sál, kancelář přádelny, kancelář technika a ředitelna. Stavení plány z července 1912 byly opět dílem Františka Plašila.

Díky starým pohlednicím dnes víme, že továrna měla v jednom období dokonce čtyři vysoké komíny, ačkoliv na snímcích z pozdějších let jsou zachyceny komíny pouze tři. Jeden z komínů musel být totiž asanován. Při stavbě nové tkalcovny se postavila také nová topírna a kotelna. U přádelny byl postaven nový komín, vysoký 45 m. Do země byly zapuštěny dlouhé piloty, na špičce okované, na nichž byl teprve postaven základ. V roce 1928 se postavila nová topírna s celým příslušenstvím. Po zrušení topírny tkalcovny byl postaven další komín o výšce 75 m. Po dvou či třech letech se v jeho středu objevila podélná trhlina. Tu zapříčinil starý komín, který se při velkém větru o několik centimetrů pohnul. Proto byl starý komín odstraněn a nový stažen ocelovými pásy.

V domku čp. 621, který byl v majetku firmy, vedle vjezdu do dvora budovy tovární restaurace, byly v roce 1925 vybrány půdní prostory jako způsobilé pro vybudování další dělnické noclehárny. Plány pro uvedený záměr vypracoval v únoru 1925 František Plašil.

Nerealizované stavby

Závěrem se zmíníme o dvou stavbách, které měla firma HPS v úmyslu postavit pro pohodí svých zaměstnanců, avšak zůstalo pouze u projektů.

Dne 10. června 1899 vypracoval stavitel Josef Drahoš z Vysokého Mýta plány na postavení nemocnice firmy HPS na Parníku. Přízemí mělo obsahovat lůžkové oddělení zvlášť pro ženy a pro muže, záchody, lázně, byt ošetřovatele, kabinet, ordinační čekárnu, pokoj pro úředníky, pozorovací síň a kuchyni, suterén pak prádelnu, komoru pro zemřelé, desinfekční místnost a dva sklepy.

Výstavná budova nemocnice s bohatě členěnou fasádou byla projektována u hlavní silnice k Ústí n. O. Ke škodě zaměstnanců a všech parnických obyvatel však ke stavbě nedošlo. V opačném případě mohl mít Parník vlastní nemocnici. Zůstává však otázkou - bohužel pouze v teoretické rovině - zda by se nemocnice dočkala dnešní doby a jaký by byl její současný osud.

Obdobně dopadla i zamýšlená stavba jednopatrové budovy sprch pro pracovníky firmy. Její plány vypracovala v roce 1901 firma Händel & Franke, architekti z Lipska. V přízemí se měly nacházet čekárna a sprchy pro mužský, v patře totéž pro ženský personál

Ředitelská vila v parku Na Skalce

Dne 15. srpna 1910 zažádalo vedení firmy HPS o povolení stavby ředitelské vily. Plány, vypracované technickou kanceláří zdejší stavební firmy Rössler & Kudlík, byly schváleny a povolení bylo dne 22. srpna téhož roku vydáno pod č. 3257. Dokončená stavba včetně oplocení zahrady byla firmou Rössler & Kublík dne 3. listopadu 1911 po kolaudaci úředně prohlášena za způsobilou.

Na stavbě a vnitřním vybavení vily a na zhotovení její technické dokumentace se podílely i další firmy, např. ERNST von GOTTHILF, architekt a c. k. stavební rada ve Vídni, architekt VICTOR POSTELBERG, rovněž z Vídně (plán verandy při hlavním vchodu z 5. ledna 1911, plán haly a schodiště z 25. ledna 1911), strojní závod fy JOHANNES HAAG ve Vídni (plán koupelny a vodovodního zařízení z 6. září 1910) a místní stavitel František Plašil (srpen 1910).

Vila získala čp. 930 a sloužila jako sídlo ředitelů Polackovy továrny a jejich rodin. A těch se v jejích zdech vystřídalo hned několik. Prvním z nich byl císařský rada Mořic Abeles, který si dle židovského zvyku poté, kdy se rozešel s manželkou, změnil příjmení na Artner. Později odešel dobrovolně ze života - spáchal sebevraždu oběšením, když se jeho syn stal jedním z členů Slovanského kroužku a v době I. světové války přešel dobrovolně s dalšími českými vojáky do italského zajetí.

Dalším obyvatelem vily se stal ředitel Sigmund Ernst. Stal se podle tradice firmy, stejně jako jeho předchůdce Artner, velitelem „Dobrovolného hasičského sboru firmy HPS“. V roce 1925 jej vystřídal ředitel JUDr. Karel Gintz, opět židovského původu, jenž se spolu s manželkou živě účastnil veškerého kulturního a společenského dění ve městě.

Po odchodu Gintzových do zahraničí v předvečer II. světové války se stal tzv. centrálním ředitelem František Pecháček, který se zapsal do historie firmy jako první český ředitel. Spolu s ním zde žil také ředitel Ernst Truog, dosazený do továrny švýcarskou bankou, jež tehdy měla v továrně určitý podíl. Byl to člověk zcestovalý a dovedl, poutavě vyprávět o lovech tygrů v Indii, slonů v Africe a dalších zajímavých zážitcích. Na horním konci kozlovské Serpentiny si dal vystavět rekreační chatu, kterou později zakoupil jeho obchodní partner Ing. Václav Kapoun, ředitel Občanské záložny v České Třebové.

Posledním ředitelem a obyvatelem vily se stal v roce 1945 Antonín Hubert.

Okolí vily tvořila parkově upravená rozlehlá zahrada s vlastním tenisovým kurtem, v zimních měsících kluzištěm, využívaným zejména obyvateli vily a vyšším úřednictvem továrny. Ve svahu dolů k řece byl založen ovocný sad, v době první republiky doplněný dvěma sklepy na ovoce, brambory a zeleninu, dodnes zde dochovanými.

O vzhled zahrady a sadu pečoval placený zahradník Jan Janíček, který byl ve službách firmy od roku 1911 až do jejího znárodnění. Spolu s rodinou obýval domek čp. 958 při pravé straně vstupu do zahrady. Stavební plán domku vypracoval v únoru 1911 vídeňský architekt VICTOR POSTELBERG. Stavba započala 10. dubna 1911. V témže roce byl vystavěn blízký skleník, určený k pěstování zeleniny pro potřeby vily, továrních úředníků a tovární restaurace. Zařízení pro teplovodní vytápění skleníku dodala firma RIETSCHEL& HENNEBERG.

V poválečných letech sloužila vila jako internát pro učnice závodu.