Ústecké kalendárium

Ústecké kalendárium - říjen 2000

3. října 1895 se v Ústí nad Orlicí narodila členka domácího protifašistického odboje Viktorie KROUPOVÁ.

Viktorie pocházela z rodiny truhlářského dělníka. V době okupace českých zemí se společně se svými sestrami zapojila do ilegální práce KSČ. Ve svém bydlišti v Goethově ul. (před II. svět. válkou Čečkova, dnes Tvardova) čp. 703 ilegálně přechovávala Ludvíka Twardka. Ten byl gestapem nalezen při domovní prohlídce 20. ledna 1943. Viktorie Kroupová a její sestry Terezie Kalousková a Marie Pavlasová byly hned zatčeny, uvězněny a v Praze popraveny: Viktorie 1.10.1943 a obě sestry bezprostředně po sobě 4.8.1944.

"Po týdnu, 1. října 1943, si smrt vytáhla z 38. novou oběť, tentokráte opravdu tu nejtišší a nejskromnější. Když se otevřely dveře cely, Wachtmeister vyslovil jméno Viktorky Kroupové. Viktorce bylo 48 let, byla ještě svobodná, ale název "stará panna" se na ni tak zcela nehodil. Byla vždy čistá a upravená, příjemného zjevu. Pro její tichost a jakousi tklivou pokoru, která z ní vyzařovala, ji měl každý rád. Dokonce i jeden z těch zloduchů Ila-Wachtmeister Hoffmeister - si ji oblíbil pro tyto její vlastnosti a často ji vyznamenával úsměvěm nebo jinou malou pozorností, když náhodou otevřel jejich celu. Byla vzorem nenápadnosti: nikdo jí nikdy nepsal a také ona nikdy nikomu škrabku neposílala. A 1. října ji vzali jako jednu z těch ostatních, její krev jako krev jediné ženy toho dne popravené se nad kanálkem v popravně smísila s krví jednadvaceti mužů. 21 poprav a Viktorka, 22 lidí najednou! Bylo to onoho prvního října slavné ...".

Tolik z knihy ŽALUJI. Pankrácká kalvarie. Praha, Orbis 1946, s. 193.

Ve fondu městského muzea jsou uloženy dva dopisy, které poslala z věznice rodině, včetně jejího dopisu na rozloučenou.

5. října 1915 se v Ústí nad Orlicí narodil příslušník zahraničního letectva, pilot Václav PÁNEK.

Jeho otec pracoval jako kočí u Okresního úřadu a matka byla dělnice v Hernychově textilní továrně. Vyučil se strojním zámečníkem ve strojírně Jindřicha a Františka Rösslerových v Ústí nad Orlicí, kde také do ledna 1933 jako dělník pracoval. Pro nedostatek práce byl propuštěn. Krátkou dobu pracoval jako topič na parním válci na stavbě silnice v Dobrouči, později jako zámečník v ústecké firmě Matoušek, kde se vyráběly nedobytné pokladny. Tyto práce jej však příliš neuspokojovaly a tak nakonec odešel do Prahy. Zde zakotvil v Jinonicích ve Waltrovce, kde se vyráběly letecké motory. Svůj zájem o létání realizoval v tehdejší Masarykově letecké lize. Jako její člen jezdil do známého plachtařského střediska Raná u Loun, kde také složil zkoušku z plachtění. Vojenskou službu nastoupil 1. 10.1937 ke 4. leteckému pluku - 42. letce ve Kbelích. Zde prošel výcvikovým střediskem a v poddůstojnické škole prodělal nejprve pěší výcvik a později kurz leteckého mechanika. Po skončení, 30.1.1938 odešel do výcvikové střediska v Chebu, kde absolvoval základní pilotní výcvik. Po jeho absolvování odešel 29.7.1938 do Milovic k 1. leteckému pluku "T. G. Masaryka", kde nastoupil u 6. letky službu pilota dvoumístných bojových letounů.

9. 8. 1938 byl jmenován pilotem-letcem. 1. dubna 1939 ho jako mnoho jiných propustili z armády na trvalou dovolenou. Za dvanáct dnů nato byl jako svobodník na trvalé dovolené jmenován "polním pilotem letcem". Po propuštění z armády se vrátil zpět do Waltrovky. Protože těžce prožíval dny okupace, odešel již v srpnu 1939 do Polska, kde podepsal pětiletý závazek do Cizinecké legie, což mu umožnilo rychlý přesun do Francie. Zde byl 2.10.1939 povýšen do hodnosti desátníka a byl zařazen k 136. pluku francouzského bombardovacího letectva v Pau.

Po kapitulaci Francie (22.4.1940) se dostal s dalšími piloty přes Španělsko do Anglie. 25.7.1940 byl přijat do RAF a po výcviku byl 28. března 1941 zařazen k 311. bombardovací peruti, kde létal jako druhý, později jako první pilot. 28. října 1941 byl za svoje bojové zásluhy povýšen do hodnosti rotný. 22. dubna 1942 se stal příslušníkem 138. britské perutě zvláštního nasazení. 1. září 1942 byl povýšen do hodnosti Flight Sergeanta. V září téhož roku dostal povolení londýnského Ministerstva národní obrany k sňatku s Terezií Dobnerovou z obce Pozorka, okr. Stříbro, která žila s rodiči v Londýně. Zde se i 6. října 1942 konala svatba. V prosinci byla 138. peruť dočasně pověřena transportními úkoly a Václav Pánek se 8. prosince dostal do Káhiry. 10. prosince se společně s kompletní posádkou a dalšími osmi spojeneckými letci vracel zpět do Anglie. Mezipřistání bylo naplánováno na Maltě. Tam už však letadlo s patnácti lidmi na palubě nedoletělo. Beze stopy zmizelo. Stručná jsou v této věci úřední akta Václava Pánka: "10.XII.1942 se nevrátil z operačního letu POR 127/42, 138 Sg - Souhrnná zpráva č. 27. Inspektorát čs. letectva 7/1.43."

Václav Pánek byl 1.2.1947 jmenován in memoriam rotmistrem - letcem v záloze a následně štábním rotmistrem - letce v záloze a 29.5.1991 povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě in memoriam a obdržel "Čestný odznak" československého vojenského pilota. V roce 1946 byl Václav Pánek jmenován čestným občanem města Ústí nad Orlicí. Jemu a J.B. Mikuláštíkovi byla na letišti v Ústí nad Orlicí v roce 1993 odhalena pamětní deska. Životním osudům Václava Pánka je věnována kniha Josefa Havla " ... in memoriam..."

11. října 1790 se v Ústí nad Orlicí narodil pedagog a hudebník František HNILIČKA.

Učitelskou způsobilost získal v roce 1809. Jeden rok působil jako školní pomocník v Kutné Hoře a necelý rok v Novém Dvoře, odkud byl jako varhaník povolán do Ústí nad Orlicí. Varhanictví zastával nejprve za nemocného Jana Ziziuse a teprve po jeho smrti byl v roce 1811 v této funkci potvrzen definitivně. Od roku 1818 působil v Ústí nad Orlicí jako školní pomocník, od roku 1821 jako druhý učitel. V roce 1824 byl jmenován prvním učitelem a zároveň se stal i ředitelem kůru.

František Hnilička byl nejen dobrým pedagogem, ale i výborným muzikantem. Celý svůj život patřil k významným členům Cecilské hudební jednoty. Pod jeho vedením nastudovala Haydnovo oratorium Čtyři roční doby. Od roku 1817 byl jejím zapisovatelem.

Přestože sám nevynikal vlastním hlasem, vychoval celou řadu zpěváků, z nichž zvláště vynikl Jan Ludovit Lukes, Petr Jirges, Ludvík Piskáček, Václav Sychra a další. Pevné hudební základy dal i svému synovi Aloisovi. Patřil do obrozenecké východočeské družiny, se kterou udržoval čilé styky. Z několika dochovaných Hniličkových skladeb byla např. píseň "Radovánky mládeže" napsaná na slova J. S. Rettiga publikována v Zieglerově Dobroslavu v roce 1821.

František Hnilička zemřel v Ústí nad Orlicí 12. října 1849.

25. října 1820 se v Ústí nad Orlicí narodil spisovatel, básník a překladatel, právník Bedřich PEŠKA.

Bedřich Peška se narodil jako syn mydláře Bedřicha Pešky, který provozoval svoji živnost v čp. 130 (dnešní Hotel Praha). Poměrně zámožná rodina poskytla synovi vzdělání většího, než bylo v tehdejší době v měšťanských rodinách obvyklé. Mladý Bedřich studoval nejprve na piaristickém gymnasiu v Litomyšli a později u Augustiniánů v Brně, kde byl jeho profesorem českotřebovský rodák František Matouš Klácel. Právě vliv tohoto filozofa a šiřitele moderních názorů a osvícených myšlenek probudil v něm lásku k české řeči, k české knize a ke všemu českému vůbec. Zde vznikly jeho první literární pokusy, ve kterých byl vliv F.M.Klácela velmi patrný. Už volba pseudonymu ukázala na souvislost, těžko říci, že neúmyslnou. F.M. Klácel psával pod značkou Třebovský a tehdejší práce B. Pešky jsou označeny značkou B.P. Oustecký. Z Brna odešel B. Peška studovat práva do Prahy. Zde se aktivně zúčastnil revolučních bouří v roce 1848. Po studiích se věnoval praxi u pražského tresního soudu a později v roce 1849 vstoupil do služeb pražského magistrátu. V roce 1850 se oženil s Františkou Havlovou z Prahy. Jeho i rodinu stíhaly časté nemoci, žil v nedobrých a po stránce hmotné v nezajištěných poměrech. Přes tuto nepřízeň osudu se i nadále věnoval literární činnosti. Hlavní Peškovou literární prací jsou povídky, pověsti, básně a pořekadla. V českých časopisech však nalezneme nejen jeho původní práce, ale i překlady z cizí literatury. Jsou to hlavně překlady básní Adama Mickiewicze a bajky Jeana de La Fontaine. Přispíval nejen do Havlíčkovy České včely, Květů, Světozoru, ale také ostrými satirickými básněmi s politickým zaměřením do Humoristických listů. Přeložil do češtiny 7 libret oper a operet.

Bedřich Peška byl jedním z těch, kdo nenáročně přiložili ruku k rozkvětu českého písemnictví. Byl sice zastíněn velkými básníky obrozenecké doby, ale snaha o povznesení etické a kulturní úrovně národa dovedla zastřít některé nedostatky v jeho literární tvorbě. Když Bedřich Peška 15. června 1904 v Praze zemřel, sešla se na jeho poslední cestě celá řada lidí, význačných osobností tehdejšího veřejného a kulturního života, nechyběl ani básník Jaroslav Vrchlický a mladý žurnalista Stanislav Kostka Neumann.

Jitka Melšová, knihovnice městského muzea