Vzpomínka na Miroslava Kapinose...  

        Uprostřed léta minulého roku 1996 zemřel pan Miroslav Kapinos. Bylo mu 68 roků. Již delší dobu předtím byl vážně nemocen, kamarády a známé, kteří jej přicházeli navštívit, poznával jen podle hlasu. Mirek, Míra nebo i Mireček byl Třebovákem tělem i duší. Měl tři lásky - železnici, hudbu a jídlo. Příkladně svědomitě pracoval v železničních dílnách i v lokomotivním depu, kde byl strojvedoucím a pak oblíbeným školařem. Hudba provázela celý jeho život. Ovládal hru na několik nástrojů, byl dlouholetým členem železničářské dechovky, věnoval se však i hudbě taneční. Byl milovníkem dobrého jídla. Bylo zážitkem sledovat, jak uvažuje nad jídelním lístkem... "Tohle nejím... tohle by nežral ani náš kocour.. víte co?... Dejte mně to, co má tamhle ten pán!"

            Mirek byl dobrák, který snad nikdy nikoho nezarmoutil. Měl přezdívku "děda" a víte proč? Už od mládí mluvil jako starý člověk, pomalu, rozvážně a rozšafně a svoji řeč prokládal neobvyklými obraty. Tak například o jenom známém říkal: "To je všech pitomců futrál!" Mne oslovoval většinou slovy známé operní árie "Zdeněk můj ve svatém nadšení". Opravdovým požitkem bylo poslouchat   historky a zážitky ze života, především z působení v českotřebovské železničářské kapele. V jeho osobitém podání měly obzvláštní kouzlo. Poslechněte si alespoň dvě:

            Před lety byl pracovníkem pohřební služby muž, o kterém bylo známo, že si potrpí na zpropitné. Podle toho se při pohřbech choval. Když bylo dostatečné, stál s pozůstalými blízko hrobu a dělal smutné "ksichty". Když diško neodpovídalo jeho představám, flákal se mezi hroby a obřadu se příliš nevěnoval. Jednou bylo všimné dostatečné a tak stál těsně nad hrobem. Hudba mezitím čekala opodál, aby doprovodila spuštění neboštíka do hrobu smutnou melodií a čekala jen na znamení. Když řečník domluvil, napřímil a otočil se obřadník, aby ho kapelník viděl, a dal znamení. Jenže ouha! Bylo to v zimě, hlína byla zmrzlá, kluzká, dotyčný se smekl a "zahučel" do hrobu. Takže nejdříve museli vytáhnout "pohřebáka" a teprve potom spustit neboštíka. Na tom však nebylo dost, při pádu zůstal v hrobě obřadníkův klobouk, úplně nový. Tentokrát byl pro něj spuštěn zřízenec. Dodnes mám tohle před očima, jak Mirek tohle vypravuje....

            Nyní druhá historka. Jednou jela železničářská dechovka na koncert vlakem. Ten však byl úplně plný, a tak kapelník vymyslel "fígl". Upozornil cestující, že poslední vagón má závadu a bude se odpojovat.   Cestující se zavazadly a s nadávkami vystupovali a "štercovali se" do předních vagónů. Když byl poslední vůz prázdný, nastoupili do něho muzikanti. Uložili nástroje, pohodlně se usadili a někteří rozdali karty, jak bývá zvykem. Za nějakou chvíli jim však bylo divné, proč ještě pořád stojí a nejedou? Ke své hrůze zjistili, že vlak už odjel, ale poslední vagón zůstal stát... Jak se to stalo? Horlivý posunovač slyšel mluvit důstojně vyhlížejícího muže v uniformě se zlatými knoflíky a se "zlatým povříslem" na čepici o odpojení posledního vozu, a tak vůz skutečně odpojil!

            Že se vám to zdá málo pravděpodobné? I kdyby, rozhodně se to hezky poslouchá. "Děda" Kapinos měl takových úsměvných historek víc. Třeba jak jela kapela na hrát na pohřeb a cestou zjistili, že v té vesnici již několik let nikdo neumřel. Prostě a jednoduše si spletli dvě vesnice téhož jména. Míra k tomu dodával: "A tak nás místní hasiči vezli na motorové stříkačce z jedné vesnice do druhé!" O tom a o dalších historkách třeba zase někdy jindy.                                                                                                                                                                                     

Za Miroslavem Kapinosem

            V pátek 26. července 1996 jsme se rozloučili v obřadní síni se známým česko třebovským občanem a hudebníkem Miroslavem Kapinosem. Byl to dobrý člověk i muzikant a zaslouží si pár slov vzpomínky na něho za všechny místní hudebníky.

            Již v mládí velmi dobře zvládl hru na trombon i tenorové nástroje a hrál pak v mnoha hudebních tělesech v našem městě i v širém okolí. Z nich připomínám alespoň jeho účinkování v tanečním orchestru A. Píši z počátku 50. let, jeho činnost v bývalém velkém TO Collegial, v malém TO Septet, v symfonickém orchestru Smetana, ale hlavně   v železniční dechové kapele, kde zažil celou její slavnou éru za vedení pana Čendy Urbánka. Nespokojil se však jen s tím, co už uměl, ale nějaký čas dojížděl i k významnému učiteli hudby do Brna, který mu poskytl mnoho cenných rad pro zlepšení jeho amatérské činnosti. Ani na teoretické vědomosti nezapomínal, průběžně si je zvyšoval a složil i potřebné zkoušky pro samostatné vedení hudebního souboru. Pro svoje nesporné muzikantské kvality i kamarádské, rozvážné a nekonfliktní jednání byl všude vítán a vážen.

            V jeho osobě odchází z našich řad oblíbený muzikant, který svojí hudbou i vystupováním šířil kolem sebe veselí, dobrou náladu a radost ze života. Miroslava Kapinose jsme měli všichni rádi. Teď však bohuže1 přestoupil "do jiné kapely", ve které se sejdou všichni hudebníci bez rozdílu. A dnes už možná na nebi vypráví tím svým osobitým a nenapodobitelným způsobem příběhy, které se udály kdysi dávno i méně dávno v té velké muzikantské rodině.

            Jak ubíhá čas mění se s ním zákonitě i hráčské obsazení v každé kapele. Nastupující mládí nahrazuje staré hudebníky, s nimiž však odcházejí i jejich dlouholeté bohaté zkušenosti a umění, oceňované někdy více, jindy méně. Jedno arabské přísloví praví, že nikdy si neuvědomíte cenu vody, než vyschne studna. Když se řeklo "Kapinos" pokyvovala celá českotřebovská hudební veřejnost uznale hlavou. Není to lepší, než kdyby tu byl do sta let a v srdcích a myslích těch, kdo ho znali nezbylo po něm nic?

            Závěrem mi dovolte ještě pár neumělých veršů, kterými posílám tam kamsi nahoru jménem dechové kapely jejímu bývalému významnému členu Miroslavu Kapinosovi naše upřímné poděkování za všechno s ujištěním, že:

            Až se na zkoušce zas sejdem my, Tví staří známí,

            jak jsme se scházívali dřív,

            tak ty tam budeš sedět někde mezi námi,

            i když Tě žádný nespatří !

            Za dechovou kapelu Kulturního klubu Miloslav Kašpar, ČtZ 9/96