Z galerie českotřebovských rodáků: JAN PELIKÁN

Před 80 lety zaniklo Rakousko-Uhersko a na mapě Evropy se objevilo několik nových států, mezi nimi republika Československá. Zhruba o 40 let dříve - 4. května 1878 - se v našem městě v čp. 423 narodil jeden z jejích “budovatelů” v období 1918 - 1924 a za I. světové války účastník tzv. prvního československého odboje - Jan Pelikán. Zatímco však obdobně zasloužilým českotřebovským rodákům F. Buřívalovi, G. Habrmanovi a F. V. Krejčímu je v jejich rodišti čas od času věnována pozornost (vzpomeňme alespoň loňské oslavy Krejčího výročí), na Pelikána se zapomíná. Jeho aktivity se totiž, pokud vím, zatím netěšily většímu zájmu historiků, neznámé jsou v České Třebové Pelikánovy paměti, které pod názvem Za cílem života vydal v Praze roku 1928 vlastním nákladem. Údaje v nich obsažené je ale nutno přijímat s velkou obezřetností: např. znalec místních dějin se jistě zarazí, čte-li na str. 31 o řediteli škol K. O. Hulálkovi či o známé lidumilce slečně Houlové (jde o K. O. Hubálka a F. Honlovou); o II. dílu pamětí, nazvaném V revoluci, napsal recenzent (J. Kudela v Naší revoluci, roč. 9/1933, str. 433), že má “značně obranný a polemický ráz”, přičemž obraz, který autor podává o státním převratu v Brně, “je dost jiný než jak jej nakreslil v článku, otištěném o devět let dříve”.

Do jihomoravské metropole Pelikán přišel koncem 1. desetiletí 20. století a lze říci, že tam začala šťastnější část jeho života, naplněného doposud většinou starostmi o zajištění existence a zdravotními problémy. Pocházel z chudé a navíc početné rodiny tkalce Jana Pelikána, jenž si později v čp. 521 zařídil obchod uhlím a povoznictví a na svém poli odkryl malý vápencový lom. Po nabytí základního vzdělání (krátce jej vyučoval i F. V. Krejčí, jemuž Pelikán-školák říkal “tyčka”) se neúspěšně učil kupcem v Mohelnici a řezníkem v České Třebové. Poté pracoval v podničku svého otce a na podřadných místech v hotelech v Litomyšli, kde byl také “tajným spolupracovníkem”, jak uvádí v pamětech, humoristického časopisu Kosí zobák, vydávaného spolkem litomyšlských recesistů Hnízdo kosů. Patrně na přelomu století se díky přímluvě českotřebovského velkoobchodníka a mlynáře Vyskočila dostal k železnici - přes kopáče a skladníka to dotáhl na posunovače, což považoval za své velké vítězství! V té době bydlel u tety na Parníku, kde jej řídící učitel Hlavsa získal pro ochotnické divadlo a jak se dočítáme v pamětech, byl též “studnicí” jeho “poškolního vzdělání”.

Kolem roku 1905 utrpěl Pelikán při posunování těžký úraz. V důsledku toho musel zanechat ochotnické činnosti a odložit červený posunovačský praporek. Stal se tranzitérem a zapojil se také do práce odborů, a to právě v době druhé pasivní rezistence na železnici - tedy v roce 1907. Jedna epizoda z této akce, nadřízenými asi poněkud zkreslená, spolu s vroubky, které měl podle svých slov za zesměšňující divadelní výstupy u českotřebovského starosty, způsobily jeho odchod z rodného města. Už coby ženatý muž byl postupně překládán do Veselí n. Mor., Uherského Hradiště, Černovic u Brna a Blanska. Nakonec za nejasných okolností železniční službu opustil a usadil se - jak již víme - v Brně, kde mu byla svěřena funkce tajemníka Zemské jednoty zřízenců drah.

Tato odborová ústředna byla spojena s národně sociální stranou a Pelikán se tak samozřejmě pustil i do politické práce. Jakožto odborář a stranický funkcionář bojoval proti germanizaci moravských drah a neúnavně organizoval předvolební kampaně své strany na Moravě. Zároveň byl jednatelem železničního odboru Moravského odboru Národní rady české, koordinačního orgánu české politiky před I. světovou válkou. O poměrech na železnici a o často bouřlivých odborářských a politických schůzích a dalších akcích, kterých absolvoval desítky a na nichž se seznámil s řadou významných politiků (mj. s T. G. Masarykem), referoval v denním tisku, nějaký čas zejména v Lidových novinách.

Po vypuknutí I. světové války byl povolán k horskému dělostřeleckému pluku do tyrolského Brixenu, v němž - jak vzpomíná - první den strávil “pod stromem v zahradě Havlíčkova domku”; pro chatrné zdraví se však zakrátko vrátil domů. Podle Slovníku prvního československého odboje 1914 - 18 (Praha 1993) se od podzimu 1914 zapojil do domácího odboje, od léta 1915 jako člen brněnské pobočky tajného výboru Maffie, řídícího orgánu zpravodajské a konspirační práce v českých zemích za války, kde koordinoval odbojovou činnost mezi železničáři. Sám Pelikán se o Maffii v pamětech nezmiňuje - píše ovšem, že jej bylo “použito k důležitějším politickým posláním... Zprostředkovával jsem styky mezi Prahou, Vídní a Brnem, jakož i konfináty a internáty”. Ve Vídni tak kupř. navštívil vězněné protirakousky smýšlející poslance své strany (mezi nimi též již zmíněného českotřebovského rodáka F. Buřívala), zatčené po prozrazení záznamu z jejich porady s T. G. Masarykem o domácím odboji, konané 1. října 1914, aby jim předal instrukce od obhájce dr. Ambrose. Ty mimochodem byly, můžeme-li věřit Pelikánovu líčení, rozhodně zajímavé: “Dr. Ambros - jako bych ho slyšel dnes - povídá: ... Pan profesor za hranicemi /T. G. Masaryk/ pochopí, že obžalovaní musí použíti práva lháti. Já mám zodpovědnost a dnes je nebezpečí šibenic. Páni musí - přijde-li na to - použíti i výroku lidí, jako jsou Pekař a Chalupný. Musí býti snížena věrohodnost poznámek, jichž zabavení jest příčinou této obžaloby”. Buříval byl nakonec v červenci 1916 odsouzen k pětiletému žaláři a o rok později amnestován.

V prosinci 1916 byla rozpuštěna Zemská jednota zřízenců drah a jmění konfiskováno. Pelikán prováděl likvidaci jejích odboček a při tom jednak připravoval půdu pro novou organizaci (vznikla v květnu 1917 pod názvem Podpůrná jednota zřízenců drah), jednak sbíral poznatky “o řádění rakouských železničních úřadů proti českému národu”, které poskytl českým poslancům říšské rady. Dva z nich - V. Klofáče a J. Stříbrného - získal po delším jednání s pražským ústředím své strany pro více jak 20 politických schůzí konaných na Moravě přibližně od poloviny roku 1917, o nichž v pamětech píše, že to byly “hotové národní meetingy a získali jsme jimi pro pozvednutí mysle ujařmeného lidu mnoho”. Zapomenout bychom neměli na Pelikánovo působení v redakci Železničních listů ve válečných letech, zmínit můžeme i jeho kuriózní, přitom ale výnosné zaměstnání na jaře 1917, kdy jezdil po západní Moravě jako subkomisionář Hospodářského družstva v Prostějově pro nákup semene červeného jetele.

V červenci 1918 se na základě dohody českých politických stran ustavil Národní výbor československý, jehož úkolem byla příprava na převzetí moci v budoucím novém státě. Pelikán se v této v podstatě stínové vládě, sestavené podle výsledku posledních voleb do říšské rady, stal náhradníkem za Českou stranu socialistickou, jak se národně sociální strana nyní nazývala. Socialisty zastupoval i v předsednictvu Moravského národního výboru, vytvořeného 28. října 1918 z brněnské pobočky Maffie k řízení převratu na Moravě. Na starosti měl převzetí moravských a slezských železnic - již 13. října byl v Brně na důvěrné schůzi českých železničářů zvolen “revolučním železničním referentem pro Moravu”. “Náš úkol nebyl o nic menší”, charakterizuje v pamětech cíle své činnosti v pohnuté době na přelomu října a listopadu, “nežli odstraniti v několika málo dnech reprezentanty a výkonné orgány rakouské státní železniční správy, proti kterým vychovávali jsem celé čtyři předválečné roky národ k nedůvěře, za druhé postarati se, aby tento úklid nevyvolal poruchy nebo zastavení provozu, za třetí způsobiti propůjčeným vlivem naším, aby český lid obratem ruky nabyl důvěry k úřadům, včera ještě cizím, a neztratil klid pro několik přechodných dnů chaosu”. K tomu na jiném místě dodává, že “doprava byla ve střední Evropě v pořádku nejdříve v Československu”.

Ve vysoké politice zůstal několik let i v samostatném společném státě Čechů a Slováků. Jeho strana jej totiž vyslala do revolučního Národního shromáždění, které vzniklo rozšířením Národního výboru čsl. a na své první schůzi 14. listopadu 1918 zvolilo T. G. Masaryka prezidentem republiky a určilo členy první vlády vedené K. Kramářem. V dubnu 1920 se konaly volby do dvoukomorového Národního shromáždění, jehož vytvoření stanovila nedávno schválená ústava. Pelikán byl zvolen poslancem ve volebním kraji Olomouc, a to opět jako kandidát Čsl. strany socialistické. I v parlamentu se především věnoval železniční problematice, v prosinci 1918 se zúčastnil cesty ministra železnic I. Zahradníka na Moravu a Slovensko, dále působil v odborech. Práce v zákonodárném sboru jej však netěšila, protože “nebylo zde upřímnosti, nýbrž mnoho osobní stranickosti”, jak si stěžuje v pamětech. Ani atmosféra v jeho poslaneckém klubu nebyla nejlepší: nedobré vztahy měl např. s F. Buřívalem, jenž v letech 1920 - 1925 zastával funkci místopředsedy poslanecké sněmovny; velice se ho dotkla poslankyně Landová-Štychová, která označila státní převrat za “posvícení”. A když se k jeho znechucení politikou přidaly zdravotní potíže, vzdal se v roce 1924 poslaneckého mandátu a nadále se plně soustředil pouze na vedení svého obchodu kamny, který si zařídil počátkem 20. let. Ač byl obviňován, že mandát prodal, jeho soukromému podnikání prý toto závažné rozhodnutí velmi pomohlo, neboť - jak s trpkostí vzpomíná - “oslovení pane poslanče ve veřejných místnostech člověku spíše uškodilo, nežli prospělo”.