Max Švabinský

Kozlovské výročí...

Ke 100. výročí první návštěvy Maxe Švabinského v Kozlově uvádíme se souhlasem autora krátký úryvek z rozhovoru doc. Pavla Kováře  (našeho rodáka, žijícího nyní v Praze) s paní Zuzanou   Švabinskou, který byl pořízen v roce 1990 pro rukopis souboru rozhovorů s osobnostmi kultury, vědy a politiky:

            Ve vejrychovské chaloupce v Kozlově se scházelo dost známých osobností, hlavně umělců - F.V. Krejčí, B. Martinů, K. Plicka a další. Co je přitahovalo? Existují jejich svědectví o návštěvách, případně o inspiraci zdejší krajinou?

Z.Š.:    Jsem ráda, že mohu ke "společenskému životu" v chaloupce dát bližší vysvětlení a některé tradované pověsti uvést na pravou míru. Život v chaloupce probíhal ve dvou časových fázích, navzájem odlišných. Byla doba za Švabinského a doba po něm - a mezi nimi byl značný rozdíl. V prvním období, kolem Švabinského svatby s Elou v roce 1900 bývali o letních prázdninách v Kozlově tři Maxovi a Rudol- fovi kolegové z Akademie: Otakar Vaňáč, syn litografa a majitele kamenotiskárny Jana Vaňáče, u něhož Švabinský po celou dobu svých studií v Praze bydlel, Alfréd Justitz a Vladimír Rőhling, všichni o několik let mladší studenti ze školy Hynaisovy a Ženíškovy. Bavili se tím, že "vydávali" domácí humoristický časopis Kozel, ručně psaný a ilustrovaný, v jediném exempláři. Literární část obstarávala matka Josefa, ilustrace dodával v největší míře Max a Rudolf, ojediněle Alfréd a Vladimír. Sešity Kozla jsou krásným dokumentem neopakovatelné pohody, v jaké celá rodina žila v těch šťastných dobách, kdy se Švabinský stával známým a vyhledávaným malířem. Byla to i doba budování: v r. 1900 se oženil i bratr Ely Karel a v krátké době přistavěl k původní staré chaloupce chaloupku novou, větší a prostrannější. V září toho roku se mu tam narodila první ze tří dcer. Na dřevěný štít nového stavení namalovali Šva- binský, Vejrych a Vaňáč za jediný den malbu sv. Václava, přijímajícího dary venkovanů.

Později, v létech kolem 1910, bývali občasnými hosty jen dva spisovatelé, F.V, Krejčí a Jiří Pichl, rodáci z České Třebové. Švabinský byl totiž, v rozporu s některými fámami, člověk v podstatě nespolečenský, který nepěstoval početnější a tedy na čas náročnější společenské styky. Společnost, hosty, večerní besedování - to vůbec odmítal a rodina to plně respektovala.   Měl rád - a pro svou práci také potřeboval - klid a ustálený, pravidelný životní rytmus. Pokud možno žádné vybočování.

            Teprve rok 1919 přinesl změnu, teprve tehdy nastala ona rušnější doba v životě chaloupky, když se s ní Švabinský rozloučil. I s Elou. To však byl mezi nimi dvěma v podstatě jen přechod z manželství do přátelství. Nicméně v životě Ely vyvstala prázdnota, kterou se pochopitelně snažila něčím vyplnit. Začala vyhledávat nová přátelství. Kozlov se stal místem, kde se setkávali lidé zvučných jmen. Spisovatelka Marie Majerová, skladatel Bohuslav Martinů, jeho přítel houslista a primarius České filharmonie Stanislav Novák, klavírista prof. Václav Štěpán, francouzská klavíristka Blanche Selva, filosof a estetik Mirko Novák s bratrancem Jaromírem Štulcem, prof. Zdeněk Nejedlý a jednou také prof. V.V. Štech. Ve dnech takových návštěv zněl klavír od rána do večera - a byly to koncertní přednesy slavné Selvy se Štěpánem, kteří rádi hráli čtyřručně, anebo houslové kusy Stanislava Nováka s doprovodem Bohuslava Martinů. Profesor Karel Plicka byl na návštěvě v Kozlově snad jen jedenkrát. Zanechal však důkaz své návštěvy, fotografii babičky Josefy. A těšil mě jeho dále trvající laskavý vztah ke Kozlovu i ke mně, projevovaný až do posledních let. jednou jsem od něho dostala kartičku s přáním do Nového roku, dvouřádkový notopis s textem "Dej Bůh štěstí domu tomu, domu tomu kozlovskému". Visí v chaloupce dodnes jako domovní znamení.

Ptáte se, co všechny ty milé lidi přitahovalo? Bezesporu osobnost Ely - ale možná i jistý genius loci chaloupky stojící o samotě uprostřed krásné krajiny.

P.K.:  Českotřebovsko a Ústeckoorlicko zrodily nebo dočasně zlákaly řadu postav podílejících se na české kulturnosti. Jiráskův "kacafírek" J. Hýbl představuje obrozenecké snahy, na Horách u České Třebové dlela Božena Němcová přijíždějící sem za Matoušem Klácelem, k vesničce Přívrat se pojí vzpomínka na hudebního skladatele Karla Kovařovice, třebovská LŠU nesla zase jméno Antonína Benewitze podobně jako hudební soutěže v Ústí nad Orlicí jméno J. Kociana. Působili tu "zapadlí osvícenci" F.E. Welz a F. Rybička, sochař František Formánek, malíři Brázda, Mehl a jiní. Zamýšlela jste se někdy nad možnými kořeny těchto tradic nebo v souvislosti s krajinou?

Z.Š.: Švabinský i Rudolf Vejrych a ostatní z naší rodiny sice milovali tento kraj, ale byli to přece jenom lidé z města, nikoli rodáci. Všichni: Švabinský, Rudolf, Karel, Ela a konečně i já - nalézali v tomto kraji určitou harmonizující protiváhu k prostředí, z něhož pocházeli, tedy k městu, což byla u Vejrychů Praha, u Švabinského Kroměříž a také Praha. Všichni zde nalezli to, co potřebovali - a prostředí kozlovské krajiny se jim stalo nepostradatelným po určité období života - nebo i život celý. Ale stěží bychom mohli tvrdit, že zde měli kořeny. Kořeny, a stejně tak i problémy, které je pronásledovaly v jejich uměleckém i soukromém životě, pocházely odjinud. Kozlov   byl pro ně lékem - dalo by se snad i říci podle názvu Vaší předchozí knihy, "Klíčem k rovnováze".

 Pavel Kovář, ČtZ 7/96

O jednom kozlovském výročí

            Na jaře letošního roku uplynulo právě 100 roků od první návštěvy Maxe Švabinského v tehdy zcela neznámé vesničce Kozlov. Přivedla ho sem Eliška Vejrychová krátce po té, co se poznali na Národopisné výstavě v Praze roku 1895. Eliščiny rodiče   zde zakoupili malou chaloupku patřící k blízkému Pecháčkovu statku a chtěli se s ní mladému studentovi pochlubit. Záměr se plně vydařil. Švabinského nadchla nejen malebná chaloupka ve stráni, ale i okolní příroda. Cítil se jako doma a prožil zde nejkrásnější léta života. Navíc se Kozlov stal na mnoho let ( do roku 1919) hlavním inspiračním a pracovním prostředím..

            Vznikly zde mj. velké monumentální akvarelové perokresby DVĚ MATKY a VELKÁ RODINNÁ PODO- BIZNA, velká štětcová kresba U STAVU a olejový obraz CHUDÝ KRAJ. Známe také celou řadu kreseb, kterými ruka Maxe Švabinského zvěč- nila charakter kozlovské kra- jiny - KVETOUCÍ HRUŠKA, VRCHOLKY STROMŮ V BOUŘI, ŠIMKŮV BOREK, HURTOVA LOUŽE, ORÁČ, VYKOPÁVÁNÍ BRAM- BOR, VLNÍCÍ SE OBILÍ, SENOSEČ, V LESE... Zde se také počátkem století začal soustavně zabývat grafikou, především leptem a mezzo- tintou, což bylo logickým důsledkem jeho kreslířského nadání. V listech RAJSKÉ SONÁTY z roku 1917 rozšířil svůj projev o dřevoryt. V té době již význam jeho grafické tvorby převažoval nad výz- namem tvorby malířské.

            V zimních měsících 1913 a 1914 poněkud změnil své tvrzení, že jej zajímá příroda jen v plném rozkvětu a v plném letním žáru. V tomto období totiž nakreslil několik perokreseb s náměty kozlovské zimy. Jsou to vlastně pohledy z okna Vejrychovy chalupy (MRÁZ V KOZLOVĚ, ZIMA V KOZLOVĚ..) Všechny Švabinského práce z tohoto období, ať již zachycují podobu umělcových nejbližších či pro- měnlivý zjev krajiny, budou provždy náležet k nejcennějším klenotům českého novodobého umění.

            Svoje kouzlo si tento kraj uchoval dodnes. Lidé tu žijí poklidným životem, každá roční doba vtiskuje zdejší krajině svoje osobité kouzlo. Je těžké odhadnout, které roční období je tu nejkrásnější...