Lubomír Hýbl (*18.5.1936 v Poličce)

Rozhovor se starostou města v závěru funkčního období

 Mé tehdejší pocity vyjadřovalo jediné úlevné slůvko “konečně”. Nevěřil jsem, že by se moje generace dožila pádu onoho zrůdného systému vymyšleného dvěma vousatými německými proroky a realizovaného jedním ruským paralytikem a jedním gruzínským chladnokrevným masovým vrahem. A teď to tu bylo. Jasné a srozumitelné. Pověstný výrok presidenta Raegana o “komunismu na smetišti dějin” se vyplnil. I u nás v ČSSR. To nadýchnutí svobody byl nesdělitelný zážitek. Já jsem měl štěstí, že již v únoru 1948, bylo mně tehdy 12 let, když jsem 25. přišel domů ze školy a zeptal se tatínka, co se to děje, dostalo se mi zcela otevřeného poučení: “Právě nastala jedna z největších tragédií našeho národa”, uslyšel jsem. “Fašismus, nacismus a komunismus jedno jsou”. Tatínek se, soudím, trošku mýlil. Komunismus je horší. Vedle bezuzdné tyranie a mravní a morální devastace, jež jsou komunismu a nacismu společné, komunismus navíc rozvrátil všechny společenské, hospodářské, ekonomické i kulturní principy, k nimž lidstvo po staletí spělo.

 Za ta léta, co jsem na Městském úřadu, jsem, pane redaktore, dostal spoustu anonymních dopisů. Urážlivých, sprostých, nevybíravých. Úděsně stylizovaných, plných pravopisných chyb. I to o jejich autorech vypovídá mnohé. Jeden z nich mně napsal, že ze mě “přímo kape nenávist k minulému režimu”. Netuší, jak hluboce se mýlí. Žádná nenávist. Hnus. Takový, jako kdybych vytáhl ruce z odpadní jímky a někdo by mně do nich dal skývu chleba, abych pojedl. Teď ale zpět k Vaší otázce. Operace se podařila, pacient byl zachráněn, teď je tu rehabilitace. Ta nikdy není slastná ani bezbolestná.

 Nastalo období, kdy se musely provést změny a bylo málo odvážných, kteří chtěli opustit svoji “jistotu” v tehdejším zaměstnání a angažovat se. Do čela města přišli přechodně nejdříve důchodci, ale museli přijít, bylo třeba připravit svobodné volby. Změny organizovalo nejdříve tzv. “Občanské fórum”. Jak hodnotíte jeho úlohu?

 Úloha občanského fóra byla nezastupitelná. Bylo to sdružení občanů, kteří odmítli “reálný socialismus”. Výsledek svobodných voleb v roce 1990 byl pádnou odpovědí na výsledky “všech nejdemokratičtějších voleb”, co jich za minulých 40 let bylo. Odmítnutí komunismu bylo naprosto spontánní, občanské fórum na něm mělo lví podíl.

 Pak byl schválen nový zákon o obcích. Co Vás přimělo angažovat se a usilovat o podíl na práci v prvním zastupitelstvu v roce 1990?

 Pracoval jsem tehdy ve Strojtexu a byl jsem tam činný v OF. Když OF města vyzvalo závody, aby navrhly své kandidáty na funkce v novém vedení města, byl jsem ve Strojtexu vybrán já. Velice mě mrzelo, že se mnou nešel také můj přítel a kolega Ruda Fibigar, který ve Strojtexu první zvedl prapor odporu proti tamním komunistům. Ani ve snu mě nenapadlo, že budu v městském OF vyzván, abych kandidoval na funkci starosty. Předpokládal jsem, že budu maximálně kandidovat do městského zastupitelstva. Ve Strojtexu jsem byl zaměstnán již 30 let, má práce mě relativně bavila a měl jsem tam řadu výborných přátel, kamarádů a znamenitých kolegů. Chtěl jsem tam zůstat. Když mně pak byl dán návrh, abych kandidoval na starostu, zjistil jsem, že nejen já, ale ani nikdo další nemá chuť na Městský úřad jít. To bylo nepřijatelné. Bez dobrých spolupracovníků, s nimiž bych si rozuměl a měl k nim plnou důvěru, se nedalo uspět. Neměl jsem jediný důvod domnívat se, že bych měl být starostou města právě já. Oslovil jsem proto svého dávného přítele Ing. Langa, kterého znám od dětských let, aby se o funkci starosty ucházel on. Ve městě, ale i široko daleko, byl nesmírně populární a jeho odborné znalosti stavebního inženýra jsou nezpochybnitelné. Ing. Lang souhlasil a záhy byl jasným kandidátem na funkci starosty on. Když došlo na lámání chleba, ukázalo se, že je ve stejné situaci jako jsem byl já. Nikdo další do volené funkce na Městském úřadu nechtěl. Rozhodující schůze trvala snad do půlnoci. Ing. Lang prohlásil, že by chtěl s sebou na radnici mě a když mě pak jedna členka OF “insultovala” otázkou, proč jsem se vůbec pouštěl do politiky, když se dál nehodlám angažovat, rozhodl jsem se na radnici jít. Tím jsem úplně změnil svůj život a tu noc jsem nezamhouřil oči. Politickou silou, kterou OF mělo, jsme si za třetího partnera prosadili Jiřího Páska, a tak jsme se od roku 1991 ocitli na radnici.

 Občanské fórum se pak poměrně rychle ukázalo jako nefunkční sdružení mnoha názorových proudů, vznikla ODS, se kterou jste se okamžitě ztotožnil. V České Třebové, v městském zastupitelstvu, tvořili její zástupci a kandidáti v obou volebních obdobích po listopadu 1989 velkou část. Jak hodnotíte vliv českotřebovské ODS na dění ve městě?

ODS od svého vzniku měla v České Třebové, ať v komunálních či parlamentních volbách, nesmírně silné pozice. Počet hlasů odevzdaných pro ODS vždy přesáhl průměr republikový. Lze říct, že Česká Třebová je baštou ODS. Je to zřejmé i z výsledků voleb letošních, ODS v našem městě opět zvítězila, i když tentokrát zcela nepodstatným rozdílem hlasů nad ČSSD.

Vliv ODS na dění ve městě je tedy zásadní, ale současně bych chtěl zdůraznit, že městská rada i městské zastupitelstvo jsou do značné míry složeny z původních členů OF, kteří po jeho rozpadu vstoupili do různých politických subjektů. V současné době jsou to tedy vedle členů ODS kandidáti a členové za KDU-ČSL a ODA a mohu prohlásit, že vždycky všichni pracovali a pracují s plným nasazením pro dobro našeho města a přes názorové střety, kterým se nikdy nelze vyhnout v kolektivu, kterému skutečně o něco jde, jsem se spoluprací v městské radě a městském zastupitelstvu neobyčejně spokojen. Vládní koalice, která se loni v listopadu rozpadla, v našem městě funguje, a to k jeho jednoznačnému prospěchu.

Záměr místního sdružení ODS pro toto volební období byl takový, aby Ing. Lang dále pokračoval ve funkci starosty. U našich politických partnerů jsme k tomu nenalezli politickou vůli, byl jsem tedy zcela logicky do této funkce zvolen já. Měl jsem již čtyřletou zkušenost z práce na městském úřadě a získal jsem velice lichotivý počet hlasů od voličů. Teď už jsem se té funkce samozřejmě nebál, byl jsem naprosto vyčerpávajícím způsobem obeznámen s tím, o co jde. Funkce starosty je nesmírně záludná. Nikdo totiž pro ni nemá kvalifikaci. Každý jednotlivec má pro ni jen větší nebo menší předpoklady. Protože předpoklady mé byly zcela jiného druhu než předpoklady Ing. Langa, věděl jsem, že musím postupovat svou vlastní cestou. A protože už kdysi dávno jsem si cosi přečetl o řízení kolektivu a protože jsem s ním měl jisté zkušenosti ze svého zaměstnání ve Strojtexu, začal jsem uplatňovat některé elementární zásady: vytvořit přijatelný systém práce pro vedení města a nepřipustit improvizaci. Potlačit starostovské “sólování” a trvat na kolektivní spolupráci i zodpovědnosti. Znamenalo to zajistit především maximální informovanost vedení a v ní pak vytvořit prostor pro uplatnění každého jeho člena především v rámci důsledně rozdělených kompetencí. Tak jsem dosáhl, že ani jednání městské rady, ani městského zastupitelstva nejsou mými monology. Pro tento styl práce jsem našel u svých kolegů značné pochopení. Takže programy předkládané městské radě a městskému zastupitelstvu jsou většinou pečlivě připraveny, městská rada ani městské zastupitelstvo nezasedají do půlnoci, jak o tom slýchám od některých kolegů z jiných měst, nerozcházíme se s nedořešenými problémy a s rozporuplnými stanovisky. Samozřejmě že výjimky potvrzují pravidlo, samozřejmě, že někdy chybí ještě větší důslednost v práci odborů, v práci sekretářek, v práci mých kolegů i v práci mé. Takto vidím situaci já, ale vůbec se nedomnívám, že stejný názor musejí zastávat i členové městské rady a městského zastupitelstva.

Ti kritici, kteří většinou u piva vyřeší každý problém, mě příliš nezajímají. Zajisté, že ovlivňují veřejné mínění, ale s tím se nedá nic dělat. Ti, kteří kriticky hodnotí situaci ve městě, a jako občané na to mají nesporné právo, nemohou být většinou objektivní, protože jim prostě chybějí informace. Když pak jejich soudy poslouchají ti, kteří jsou do věci zasvěceni, a tedy informace mají, nemohou než pokrčit rameny. Nejhorší jsou situace, kdy občané vznášejí požadavky ve svém osobním zájmu a Město jim nemůže vyjít vstříc. Jeden podnikatel, když mu dopravní komise zamítla možnost výjimky ze zákazu stání u jeho provozovny prostě proto, že dopravní situace to neumožňuje, se urazil tak, že Městskému úřadu odmítl poskytovat své služby. Jedná se o podnikatele nesmírně pracovitého, jeho práce a nezastupitelné služby nesou všechny znaky starého dobrého poctivého řemesla a podnikatelské ochoty. Jiný občan se urazil, když Město odmítlo koupit a upravit lesní cestu, po které chtěl jezdit autem ke své chatě, když cesta k tomu účelu dosud používaná byla vrácena v restituci majiteli a ten ježdění po ní zamezil. A do třetice, to už je ovšem úsměvné, je tu občan, kterého lze vídat, jak přijíždí autem či na kole na jedno z našich náměstí, svižným krokem mladíka vyrazí, tu postojí na chodníku jednom, tu na chodníku druhém, tu promluví s tím, tu s oním občanem, tu zkritizuje dopravní značení, tu architektonické řešení, tu jednu kašnu, tu druhou kašnu, tu doma usedne a napíše mně anonym, v němž znectí skvělého člověka, kterému projevilo Město ze jeho práci pozornost a kterému pisatel anonymu nesahá ani po kotníky. To je pane sprinter, ovšem na dlouhé trati. Takže nad těmito skutečnostmi tu mávnete rukou, jiné Vás mrzí, a v tom případě posledním, to je, pane redaktore, obyčejná sranda.

Tak především to je dopravní situace ve městě. Průtah městem po silnici I/14 je neúnosný. Občané, kteří u čtrnáctky bydlí, jsou soustavně obtěžováni podle mého názoru nad jakoukoli legislativní normu. Nejčerstvější zpráva říká, že budování silnice R35, která má zajistit obchvat našeho města, se odkládá někam k roku 2050. Nedovedu si představit, že by se Třebovou projíždělo ještě za 10 let po čtrnáctce. Je tedy nutné zahájit jednání o vybudování separátního obchvatu města. Jenže, pane redaktore, kde se seženou peníze? Od koho? Od státu nebo od vyššího územně správního celku? A budou VÚSC? A budou-li, tak kdy? To je náruč otázek, jejichž zodpovězení nám nedává spát.

Vybudování supermarketu. Mluvíme o něm dva roky. Ošklivě jsem si o něm dopisoval s jedním občanem na stránkách Českotřebovského zpravodaje. Jednání je zablokováno odvoláním účastníků řízení proti stavebnímu rozhodnutí. V této době se již mělo v supermarketu prodávat. Potraviny v České Třebové jsou neúnosně drahé. Je to zájem všech občanů. Vedle blokace ze strany těch, kteří budou supermarketem konkurenčně ohrožení, blokuje výstavbu i kdysi dávný občan České Třebové, dnes Karlových Varů, a to z důvodu své dojemné péče o životní prostředí. Na jeho výslovnou písemnou žádost uvádím, že jeho kvalifikace pro vyjádření stanoviska je nezpochybnitelná, protože je “inženýrem a ne vrátným z Perly”. Je to zřejmé i z toho, že kupříkladu kladné vyjádření hygieny k výstavbě supermarketu nestoudně napadá výrokem, že “dnes se dá za peníze koupit všechno”. Cudně ovšem mlčí o jím milované době, kdy ne za peníze, ale za komunistickou legitimaci, se ne kupovalo, nýbrž dostávalo cokoliv, i když to třeba bylo nutné v rámci komunistických zákonů nejdříve někomu ukrást. To ovšem inženýr, který se učil třídně bojovat už v době, kdy chodil po Třebové v modré svazácké košili, s červeným pionýrským šátkem u krku, z důvodů zcela pochopitelných neinzeruje. Někteří občané se domnívají, že supermarket měl být budován jinde. Omyl. Zájemci o tuto investici byli námi voženi po Třebové křížem krážem. Jejich prst se zabodl právě na tomto místě. Jsou to totiž profesionálové a ti než investují miliony, musejí být přesvědčeni, že se jim vrátí. Místo výstavby je v tomto směru pro ně jednou z nejdůležitějších podmínek. Mají své zkušenosti, mají své odborníky. Nepotřebují, aby jim radili laici.

 Řešení oblasti Trávníku III. Stále je v jednání finanční dotace na penzion, který bude dominantou zmíněného území. V současné době projednáváme možnost další výstavby v této lokalitě. Příští městské zastupitelstvo se nemůže tomuto problému vyhnout. Účelné architektonické řešení právě tohoto území je alfou a omegou vzhledu našeho města.

Určitě ano. Lidé nám předkládají desítky návrhů, co by se ve městě mělo udělat. Každý dobrý námět vítáme. Ale současně musím říct, že aparát Městského úřadu je obsazen kvalifikovanými odborníky, v městské radě a městském zastupitelstvu jsou erudovaní občané, kteří samozřejmě vědí, co je nutné a co by bylo dobré ve městě udělat. Základní problém je jediný – peníze. Současná situace ve státě vede k tomu, že klesá daňová výtěžnost, a tím má i Město méně prostředků.

Myslím, že by to možné bylo. Záleží na tom, jakou bude mít Město ve VÚSC sílu. Domnívám se ovšem, že skutečný smysl bude mít územní uspořádání jen tehdy, budou-li zrušeny okresy a jejich pravomoci budou přeneseny v daleko větší míře na města. Města musejí mít v mnoha ohledech daleko větší možnost rozhodovat o sobě samých.

Jak jsem už několikrát zdůraznil, o účast v městském zastupitelstvu pro příští volební období se ucházet nebudu.

V prvních parlamentních volbách po roce 1989 kandidoval do Poslanecké sněmovny za Českou Třebovou Jiří Musílek. Byl zvolen a po celé své volební období nám kdekoliv a kdykoliv svou poslaneckou legitimací otvíral dveře k jednáním, kterých se i sám zúčastňoval. Byla to pro město neocenitelná pomoc. Jiří Musílek pak bohužel vsadil na špatnou politickou kartu a do Parlamentu se už nedostal. Město tím utrpělo nesmírnou újmu v komunikaci s ústředními orgány v Praze.  Když jsem letos oznámil v místním sdružení ODS, že nebudu kandidovat do městského zastupitelstva, byl jsem požádán předsedou místního sdružení a okresním manažerem ODS, abych tedy za ODS kandidoval v senátních volbách. Bylo to pro mne nesmírné překvapení, s ničím takovým jsem nepočítal. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a velice jsem váhal. Věděl jsem, že by bylo znamenité, kdyby nějaký Třebovák do horní či dolní komory Parlamentu zasedl. Na nabídce bylo i lákavé zúročení zkušeností z komunální politiky. Mít příležitost vyjadřovat se k legislativní problematice a prosazovat zde potřeby a zájmy měst, to považuji za jednu za základních priorit, na které města zoufale čekají. Na druhé straně si myslím, že senát není příliš zvědavý na příchod a názory nějakého vysloužilého starosty. Zamítavé stanovisko ke své kandidatuře jsem zaujal po svém marném úsilí zachránit v České Třebové OPŘ. Dodnes jsem se s jeho zrušením nesmířil. Ať si část třebovské a bohužel i nádražácké veřejnosti myslí cokoli, sídlo této instituce v našem městě povyšovalo význam České Třebové do úplně jiné kategorie měst. Každý, kdo se jakkoliv podílel na zrušení OPŘ v České Třebové, je pro mě nepřítelem našeho města, kterému způsobil další neodčinitelnou újmu. Já jsem podstoupil řadu jednání s osobnostmi na nejvyšších místech, jednal jsem po linii ODS, a přesto jsem neuspěl. To, že jsem jednal jako starosta za ODS, to, že jsem jednal s činiteli ODS nebo za ODS, to, že jsem jednal za město, které bylo baštou ODS, ale hlavně, že odborné argumenty proti zrušení OPŘ v České Třebové vůbec nebyly vzaty v úvahu a po stávce železničářů nebyla ani nejmenší ochota o nich jednat, (když se o to pokusil ředitel OPŘ Ing. Vencl, než dojel z Prahy domů, měl na stole své odvolání), mě naprosto rozladilo. Tehdy jsem se rozhodl do senátu nekandidovat. Nehodlám totiž komukoliv dělat “křoví”. A pak přišel listopad, Sarajevo, a všechno bylo jinak. Způsob, jakým bylo nahráno panu Zemanovi na smeč, aniž by musel vyskočit, způsob, jakým se pravice znemožnila a zesměšnila, to, jakou nezodpovědnost a hloupost provedli ti členové ODS, kteří nedokázali respektovat demokratickou vůli většiny členstva, z ODS odešli a založili svou komickou “pidistranu”, která pak běžný etický imperativ NELHAT povýšila na bombastické heslo ne nepodobné onomu neméně hlučnému PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE – to bylo kafe. Věrolomnost pana Luxe byla ovšem rovněž silná káva, jenže v této chvíli od posledních senátních voleb již vystydlá a chuťově vyčichlá. Nicméně, řekla by Maryša, “od Žida”.

 Na svou případnou kandidaturu do senátu jsem tedy v této chvíli okamžitě kývl. To zatím vůbec neznamená, že skutečně kandiduji do senátu. Nejdříve mám před sebou primární volby uvnitř ODS, mám dva protikandidáty, oba jsou erudovaní a neobyčejně sympatičtí. Nemám nejmenší důvod si myslet, že budu zvolen já. Teprve po primárních volbách může být řeč o kandidatuře do senátu.

 Po parlamentních volbách máme menšinovou vládu levice. V našem městě zatím ve všech volbách zvítězily naopak pravicové strany. Jaký předpokládáte výsledek v podzimních volbách? Je reálná i na zdejší komunální úrovní obdoba “opoziční smlouvy” z Parlamentu?

K mé velké radosti, i v letošních volbách zvítězila v České Třebové ODS. To vítězství je tentokrát zcela těsné, nepodstatné. Nesmírně potěšen jsem tím, že prudce poklesly hlasy republikánů, nemenší radost mám z toho,.že z parlamentních stran zůstali v našem městě komunisté na místě posledním. Já nechci předjímat, jak dopadnou komunální volby, od výsledků se ovšem budou odvíjet i povolební jednání. Soudím však, že žádná opoziční smlouva u nás nebude. Vzhledem k naprosto seriozním vztahům mezi představiteli KDU-ČSL, ODA a ODS u nás nebude třeba cokoliv takového podnikat. Takže uvídíme.

 Jaký váš pocit převažuje při hodnocení Vašeho působení v čele města?

 Myslím, že nejsem s to v této chvíli říci, jaké pocity při mém odchodu z radnice budou u mne převládat. Je jich už dnes celá řada. Bude mně určitě smutno po velice dobrém kolektivu pracovníků Městského úřadu. Bude mně líto několika přátelských vztahů, v které přerostly vztahy kolegiální. Bude se mně stýskat po rušném životě. Budu vždycky vzpomínat na nesmírně cenná setkání s velkými ušlechtilými lidmi, které bych jinak nikdy nepoznal. Nikdy nezapomenu na možnost osobně poznat Mistra Hakena, na možnost předat mu do vlastních rukou jmenování čestným občanem České Třebové a nikdy nezapomenu, i když s nesmírnou lítostí, na událost z nejsmutnějších – na Mistrův pohřeb v Národním divadle.

 Naproti tomu se nesmírně těším na chvíli, až v tomto městě neponesu za nic zodpovědnost. Až přestanu mít trvale nepříjemný pocit, že každý pohozený papír a nedopalek, každá imbecily pomalovaná zeď, každý nepořádek, spadají na můj vrub. Až přestanu být vystaven tlaku občanů, kteří se domáhají řešení typicky občansko-právních sporů, které musí řešit soud a nemůže je řešit Město. Pod tímto trvalým tlakem se ve městě, byť bylo milováno sebevíc, žije nedobře.