Tato slova preláta C. Nappa o mladistvém F.M. Klácelovi se vyplnila v celém jeho rušném životě. Rodák z České Třebové (1808) studoval v Litomyšli a zjev ušlechtilého piaristy Bonifáce Buzka se mu stal příkladem pro učitelské působení, kterého dosáhl nedlouho po vysvěcení na kněžství v brněnském augustiánském klášteře. Sedmadvacetiletý profesor, na něhož vděčně vzpomínalo mnoho žáků, zdomácněl v Brně a od třicátých let stál spolu Al. V. Šemberou v čele kulturních snah. Jako autor tří básnických knih, z nichž poslední zůstala zlomkem, pod vlivem Kollárovým zdůrazňoval myšlenkovou stránku před tvůrčí básnickou silou. Získán Šafaříkem napsal řadu českých pojednání do "Časopisu Českého musea" a vydává svůj první český filozofický spis Mostek, v něm vykládá učení B. Buzka a v abecedním pořádku seznamuje s důležitými filozofickými termíny. Klácelova svobodomyslnot se střetla s náboženskými kruhy a roku 1844 byl Klácel propuštěn z úvazku profesora. Se svolením prelátovým odejel přes Prahu do liběchovského zámku, kde jeho pobyt zvěčnil sochařskými pracemi V Levý. Zde Klácel napsal svůj první novočeský spis Dobrověda.

Vrátiv se do starobrněnského kláštera, věnoval se pracím botanickým a literárním. Z němčiny přeložil pod pseudonymem Fr. Třebovský Bajky Bidpajovy a od roku 1848 působil jako novinář, nejdříve jako spolupracovník Ohéralova Týdeníku, později jako redaktor Moravských novin. I v denním listě byl však více filosofem. Z množství příspěvků jsou nejcennější Slovník pro čtenáře novin a Listy přítele k přítelkyni, adresované k poučení o sociálních otázkách Boženě Němcové.

Klácelův veřejný život se po roce 1852 náhle úplně změnil. Společensky činný muž se omezuje na několik hodin v měšťanských rodinách, uzavírá se i důvěrným přátelům z Bratrstva, jehož předním členem byla i Božena Němcová a Jan Helcelet. Pro Němcovou překládá Immermannova Tulipánka, jejich vzájemné listy se však bohužel nezachovaly.

Nedůvěra k sobě v domácím prostředí, nepřizpůsobivost i neodpovědnost donutila Klácela k odjezdu do Ameriky, kde umírá v Belle Plaine r. 1882. Třináctiletý pobyt v novém prostředí vyplňuje svízelná dráha redaktora i svobodomyslného spisovatele, plná stěhování z místa na místo i fyzického utrpení. Klácelovým heslem prvního týdeníku, který počal vycházel již 5. listopadu 1869, bylo: vesměrnost jest cíl vědy, umění a lásky. Pro nedostatek pochopení a častou nepoctivost odpovědných činitelů vyzněly zásady Klácelovy téměř naprázdno. Na amerických pracích se podepisoval jako Ladimir, podle jednoho dočasného bydliště v Ladiměrce. Zůstal věrná své utopii Vesměrnosti, kterou označuje i poslední dílo. V stálé touze člověka po vzdělání a po hledání pravdy, vidí nejvyšší vývoj a dokonalost lidstva. Studiu Klácelova díla se věnovali ponejvíce V. Brandl. St. Souček a Jan Kabelík, který připravil k vydání i četnou Klácelovu korespondenci, zejména s Al. V. Šemberou.