45 let práce pro rozkvět hudby v našem městě
K jubileu hudebního skladatele F.K. Zedínka.
7. srpna se dožívá 75 let skladatel, dirigent a hudební pedagog F.K. Zedínek, apotrně jedna z nejvýraznějších osobností poválečného kulturního života v České Třebové. Při této příležitosti jsme jubilanta navštívili a položili mu několik otázek.
Pane Zedínku, před více než 45 lety jste se poprvé objevil v našem městě. Vzpomínáte si na své první dojmy? Co Vás získalo pro to, abyste zde zůstal?
V roce 1951 jsem nastoupil vojenskou službu v České Třebové. Byli jsme tak trochu zvláštní ročník, samí starší hoši s několika studijními odklady. Založili jsme pěvecko-instrumentální soubor SALVA a řadou vystoupení ve městě i okolí jsme vstoupili celkem úspěšně do povědomí českotřebovského posluchačstva. Seznámil jsem se tak s členy učitelského sboru zdejší hudební školy, Orchestrálního sdružení Smetana i pěveckého sboru Bendl. Právě, když jsem v roce 1953 končil vojenskou prezenční službu, uvolnilo se na hudební škoile místo učitele klavíru (po paní uč. Valerii Saidlové), takže jsem ani chvilku neváhal….
Založil a vedl jste u nás dětské a studentské pěvecké sbory, řídil jste pěvecký sbor Bendl, byl jste dirigentem symfonického orchestru Smetana, dirigentem školního orchestru jste dodnes. Který z těchto sborů či orchestrů jste měl nejraději, kde se vám pracovalo nejlíp.
To je otázka poněkud ošidná. Nedá se říci, že bych s některým z jmenovaných těles pracoval raději, či naopak. Byla to vždy spolupráce radostná a obapolně plodná. Spíše bych chtěl s odstupem času vyslovit jeden obzvlášt závažný poznatek. My všichni jsme během té druhé poloviny 20. Století prožili pozoruhodný vývojový proces amatérského hudebního dění. Všiměte si: zaniklo Orchestrální sdružení Smetana. Na jeho místě nastupuje poloprofesionální KOJK. Sbory Bendl i Kajetánek musí vynaložit všechny své tvořivé síly, aby se udržely na odpovídající interpretační úrovni. Dnešní návštěvník koncertů je nepozorovatelně náročnější, než byl v 50. A 60. Letech. Práce se školním orchestrem dostává rovněž kvalitativně odlišnou podobu. To vše prozrazuje jedinečné, inspirující podmínky pro radostnou cílevědomou výchovnou práci.
Jste autorem více než dvou set skladeb. Našli bychom mezi nimi písně, sborové skladby, kantáty, opery, instrumentální skladby komorní i orchestrální. Který z těchto žánrů je vám dnes nejbližší?
Jako mladý komponista jsem začínal vokální tvorbou. Myslím, že dnes, po dlouhé fázi instrumentálního myšlení, ke kterému jsem se postupně léty dobral, vrátil bych se rád k vokální hudbě.Lákají mne úpravy národních písní.
Často jste zhudebňoval verše našich básníků. K autorům textů vašich písní patřili především Vítězslav Nezval, Jan Čarek a Jaroslav Seifert. Skládal jste hudbu i na slova jiných básníků? Čím vám byli tito básníci blízcí?
Ze jmenovaných básníků mně byl zvlášť blízký Jaroslav Seifert, od něhož - jako vzácnou památku - mám i velmi srdečné písemné svolení ke zhudebňování jeho textů. Rád bych se ale zmínil o příteli Jaromíru Šlemrovi, jehož lyrické verše mne vždy mile oslovily.
Vaším nejznámějším dílem je zřejmě miniaturní dětská opera "Červená Karkulka". Vím, že byla provedena v mnoha městech. Nepamatuji se však, že by byla uvedena v České Třebové. Nebo se snad mýlím?
Dětská minioperka "Červená Karkulka" byla v České Třebové přece jen asi jednou provedena. Nejkomičtější je, že se mi celý materiál ztratil a nevím kde je….
Kterých svých orchestrálních skladeb si nejvíc ceníte?
Jsou to většinou menší práce, které jsem "šil na tělo" svému m
ilovanému školnímu orchestru.V posledních letech píšete vesměs díla kratšího rozsahu. Z jakého důvodu se vyhýbáte rozsáhlým skladbám?
To je otázka, na kterou nelze odpovědět několika slovy, Pokusím se stručně vysvětlit základní problém. Když dnešní skladatel napíše symfonii, může mluvit o štěstí, je-li dvakrát třikrát provedena, v optimálním případě i nahrána. Tím její skutečný život skončil. Nadále bude "spát" v některém archivu nebo skladatelově stole. Celoživotní zkušenost mne poučila, že je smysluplné psát hudbu přehlednou, srozumitelnou a stručnou. Je to asi také proto, že převážná část mých skladeb je psána pro děti a amatérské soubory.
Za 45 let působení v České Třebové jste vychoval mnoho žáků. Ti dnes působí v amatérských i profesionálních orchestrech a souborech. Kteří z nich Vám dělají největší radost, na které nejraději vzpomínáte?
Opět ošidná otázka. Radost mi dělají všichni. Nemohu nikoho uvést, nerad bych někoho vynechal…
Působil jste dlouhá léta jako učitel základní umělecké školy. Srovnáváte se jistě se svými kantory, kteří vás pro hudbu získali. Kteří vás nejvíce ovlivnili?
Nikdy nezapomenu na ředitele slánské hudební školy Jiřího Včeláka. Dodnes je mi vzorem a z jeho sympatických kantorských praktik si stále beru poučení. Na konzervatoři to byl kromě prof. Rudolfa Karla (posledního žáka Antonína Dvořáka) pan prof. Karel Janeček, který nás zasvěcoval do tajů soudobé tvorby. Životní zkušenost pak stejně přinutí člověka všechny získané poznatky kriticky korigovat.
Naše doba příliš vážné hudbě nepřeje. Navíc současní tvůrci této hudby se často svými formálními experimenty vzdalují širokému publiku. Domníváte se, že existuje řešení, jak získat pro hodnotnou hudbu posluchače a zvláště mladé?
Podám asi velmi skeptickou odpověď. Pokud se nám bude většina TV a rozhlasových programů podbízet chaotickou a nekontrolovanou směsí většinou esteticky naprosto nevyhovující hudby, není naděje, že by mladí lidé vůbec dokázali rozpoznat, co je a co není hodnotné. Mravenčí práce v tomto směru čeká školu a v neposlední řadě i rodiče. Jinudy cesta nevede.
Čemu se věnujete teď?
Dělám přísnou revizi svých skladeb a mám tušení, že nemnoho jich zůstane…
Co Vám udělalo v poslední době největší radost?
Narození vnuka…
Děkuji za rozhovor. - Ptal se Josef Slavík